Jak je možné, že Tě znám čtyři dny a cítím k Tobě tolik?...otevřel jsi mi oči, ani si to neuvědomuješ.Předtím jsem hleděla na vzhled, šlo mi o to jak vypadá, jak líbá...strašně se mi stýskalo po líbání...chtěla jsem jen toa kdyby to jinak neklapalo,tak bych to pravděpodobně bez výčitek svědomí skončila, ale pak jsem potkala Tebe. Usmíval ses, díval ses mi do očí, byl jsi kamarádský a já procitla a pochopila, že nezáleží jen na vzhledu a že Tě chci znát víc ne proto jak vypadáš,ale proto jaký jsi. Ale i tak ses mi líbil.
Po třech necelých dnech jsme se rozloučili, ale sehnala jsem si Tvé číslo, psali jsme si a zjistila jsem, že nejen Ty se líbíš mně, ale i já Tobě. V těch chvílích se ve mně probouzela i touha nejen si sTebou povídat, ale i Tě líbat....především však znát Tě víc a trávit s Tebou čas...
Přesto, že bydlíme asi třicet km od sebe, jsi neprojevil zájem za mnou přijet, abychom se lépe poznali, i když jsme o chození už mluvili...avšak k tomu chození chybí jen to, že se známe tak krátce, ale jak se seznámit víc? Kdy...kde......jak.........
...během těch čtyř dnů tolik pocitů, uvědomění, přání, touhy, mírného zklamání, nové naděje...a možná i lásky....
PS:Vím, že si tohle nikdy nepřečteš, přesto se mi ulevilo, když jsem všechny tyhle myšlenky napsala na papír.DĚKUJI.
Stejně to skončí.....